Bylo mi 17, byla jsem s tátou na veletrhu, kde jsem mu tlumočila obchodní schůzky. Jeden z jeho známých mi řekl „Hm, krásná a ještě k tomu inteligentní, tak na tu pozor!“ Usmíval se při tom a asi to myslel jako lichotku, ale…

Když tuhle informaci dostaneš jako teenager, tak se někde usadí, vůbec o tom nevíte, pracuje si svým vlastním životem a nastaví v hlavě velmi propracovaný program „žena ve svém potenciálu je nepřijatelná“. A je vymalováno.

Nedávno jsem si totiž uvědomila, že když mi to sluší, tak se začnu aspoň trochu podvědomě znemožňovat a omlouvat, abych nebyla na některé muže moc…

A nebo, v práci jsem se snažila moc nevybočovat, aby to nebylo moc.

Vlastně jsem se snažila nepoužívat příliš mnoho mých podporujících vlastností najednou, aby si na mě třeba někdo nezačal dávat pozor. Protože takové ženy mohou, v určitém typu lidí, vyvolávat strach.
Je to vlastně paradox.

Od krásné ženy se očekává, že bude tak trochu hloupá…
Od chytré ženy se očekává, že bude tak trochu ošklivá….

Představ si, kdyby všechny ženy využívaly svůj potenciál k tvoření naplno!

Toto není článek o tom, že ženy jsou lepší než muži. Muže obdivuju v tom, že dokáží věci, které nezvládnu já, že vidí věci jinak než my ženy, že se navzájem můžeme doplňovat a podporovat.

Tento text je spíš o tom, že jako ženy se často bojíme vstoupit naplno do své síly, být zároveň inteligentní, čarodějky, úspěšné a k tomu ještě nádherné! Jen proto, abychom někomu nešláply na kuří oko. 
A co když je to jen jejich bolest, a ne naše?

Pocit krásy je uvnitř nás a projevuje se navenek. Nejde o to být krásné tak, jak nám to někdo určuje. Ale cítit se krásné samy pro sebe.

Uvnitř sebe.
Pro sebe.